Tradiční čínská medicína vychází z učení taoismu, který je jedním ze základních směrů staročínské filosofie. Pokud se vydáme po stopách jejího vzniku, dostaneme se k postavám zahalených rouchem tajemství. Jde o legendární císaře čínského národa, kteří jsou označování jako otcové čínské medicíny. Patří mezi ně císař Fu-si (vládl v letech 2852-2737), který v pověstech mívá podobu tvora s lidskou hlavou a hadím tělem. Sám vyrobil devět typů jehel pro účely akupunktury. Na základě pozorování jevů na nebesích i zemi sestavil osm trigramů, jež se staly podkladem pro I-ťing – Knihu proměn, z níž vychází filosofie taoismu. Mimo jiné naučil lidi vázat uzly a plést sítě pro lov zvěře i pro rybolov. Jeho následovníkem byl Šen-nung (vládl v letech 2737-2697), je vyobrazován i jako tvor s lidským tělem a hlavou buvola. Podle tradice je zakladatelem farmakologie a používání bylin, přiznává se mu autorství nejstaršího čínského herbáře. Dílo Shennong bencaojing (Šenungův kánon bylin) obsahuje 365 přípravků nejen rostlinného, ale i živočišného a nerostného původu a je dodnes citovaným dílem. Tento vládce vynalezl pluh a naučil lidi obdělávat půdu. Zavedl pořádání trhů a výměnný obchod. Třetím je Chuang-ti, zvaný též Žlutý císař (vládl v letech 2697-2597 a místo jeho hrobky je známo), je vyobrazován jako bytost se čtyřmi tvářemi, takže může současně hledět do všech čtyř světových stran. Zabýval se tajemstvím věčného života, výrobou elixírů nesmrtelnosti, pěstováním životní síly a její transmutací, cvičením i léčením. Z jeho učení také odvozují svá učení taoisté.
I–ťing – Čínská kniha proměn shrnuje pět tisíc let staré moudrosti (pozn. Mnohé z moudrosti Čínské knihy proměn zaznívá v základním spisu taoismu – Tao-te-ťing, čili Knize o Tao a hlubokém Životě. Je to sbírka sugestivních, básnicko filozofických aforismů, jež zaznamenávají učení připisované mudrci Lao-c‘ -žil v 6. – 5. století př. n. l.). Čínská kniha proměn je kniha věštebná, ale zároveň i kniha moudrosti, říkající, jak se má člověk chovat v souladu s konstelací věcí a vlastní přirozeností, a vedoucí ho k sebepoznávání a sebezušlechťování (jde v podstatě o poradenství). Vychází z myšlenky, že předvídat budoucnost lze jen na základě určitého řádu, daného nejzazším principem všeho, nazvaným Tao (doslova Cesta), dle něhož se přítomnost vyvíjí v budoucnost a jenž zahrnuje též naprostou souvislost všech jevů současnosti, konstelaci věcí, do nichž je zapojen i člověk. Tato dynamická, stále se měnící souvislost tvoří systém proměn, založený na působení dvou nejzákladnějších sil, jimiž se projevuje Tao: principu jang (pozitivního), sdružovaného se světlým, silným a mužským, a principu jin (negativního), sdružovaného s tmavým, slabým a ženským. V jevech různého druhu, jež se zdají mít něco společného, je tak viděno „totéž“ – totéž podstatné, a to se týká nejen principů jin a jang samých, ale i jejich kombinací.
Výchozích kombinací je osm a jsou zobrazovány pomocí trigramů, tj. jednotlivých spojení tří čar, přičemž plné čáry představují jang a lomené jin. Kombinace tří plných čar tvoří trigram, který představuje tvůrčí, silné a nebe; tři lomené čáry naopak to receptivní, poddajné a zemi atd. Polarita jin a jang neznamená konflikt, ale vzájemnou interakci v systémovém celku, při níž se oba principy vzájemně pronikají a v sebe dynamicky přecházejí. Přitom vzniká kombinacemi základních osmi kombinací 64 stálých vzorců charakterizujících koloběh dění v přírodě a lidském světě.
Znamená-li všechno dění neustálý proud, v němž je vše podrobeno neustálé změně od okamžiku k okamžiku, pak tyto změny probíhají ve spořádaných cyklech. Složka jang ustupuje vždy po dosažení vrcholu složce jin a naopak – život je harmonií obou a taoismus o tuto harmonii usiluje.
Taoismus vychází z teorie velkého třesku, zažehnutí tvůrčí energie ,,TVOŘIVOSTI“. Ta je základem vesmíru, základem ducha a vědomí, uvědomění si lidského života. S tímto uvědoměním pak souvisí vznik hmoty.
Základními principy taoismu jsou:
Znak Tào 道 doslova znamená „cesta“. Tao plodí jedno (jednotu, harmonii). Jedno plodí dvě (protiklady, jin jang). Dvě plodí tři (nebesa, zemi a mudrce). Tři plodí všechny věci. „Tao je odvěké na rozdíl od věcí, které vznikají a zase zanikají.“
Tao představuje stav jednoty ve smyslu – pokud má něco svoji vlastní podstatu, tato podstata představuje jednotu, celistvost, kořen života a zdraví. Z této filosofie vychází i tradiční čínská medicína.
K pochopení taoismu je zapotřebí především pochopení „čínského myšlení“. To je postaveno na několika principech:
Toto čínské učení hlásá návrat k přirozenosti prostřednictvím ne-zasahování (Moudrý muž dělá, ale neužívá toho, co je uděláno. Tvoří, ale nevládne tomu, co je stvořeno. Dokončuje díla, ale nevychloubá se). Dle učení taoismu platí:„Člověk se spravuje mírou země, země mírou nebes, nebesa mírou tao a tao mírou sebe sama.“
Podle tradice je za nejstarší dílo čínské medicíny považováno dílo, kánon Chuang-ti nej-tïng, Vnitřní kniha Žlutého císaře, i když současní badatelé jeho autorství zpochybňují a datují jej různě do období dynastie Čou. Původně se tento kánon skládal ze dvou dílů – vnitřní knihy (Nej-tïng) a Vnější knihy (Waj-tïng). Vnější kniha se však nedochovala. Nej-tïng vytvářejí dvě samostatné knihy – Su-wen, Prosté otázky a Ling-šu, Zázračný čep. V první z nich jsou shrnuty poznatky z oblasti základní teorie a je skutečně bezednou studnicí vědomostí o člověku a světě vůbec. Z ní pochopíme, že stará čínská medicína nebyla medicínou, jak ji chápeme dnes, tj. jenom jednou z disciplín lidského poznání, zaměřenou na léčení nemocí, nýbrž byla neobyčejně uceleným a širokým výkladem základních zákonitostí a principů chodu celého makrokosmu (z pohledu filozofie, astronomie, astrologie, fyziky apod.), a v jejich rámci i člověka. Druhá kniha je zaměřena více na praktickou medicínu. Je v ní pojednáno o drahách oběhu Qi a bodech na ní ležících, o nemocech a způsobech jejich léčby. Nej-tïng v celých dějinách čínské medicíny, včetně současnosti představuje zdroj, k němuž se obraceli všichni pozdější autoři. Je možno říci, že všechny podstatné zásady a teorie platí i dnes stejně jako platily před tisíci lety a že není co na nich měnit.
Cílem taoismu je naprosté splynutí člověka s přírodou, které má zajistit nesmrtelnost nebo alespoň dlouhý život. Tohoto splynutí je dosaženo pomocí meditací, duchovních, tělesných i dechových cvičení, diet a vzděláváním. S taoismem je spojeno množství léčebných a stravovacích praktik – alchymie, akupunktura, akupresura, orientální medicína, využívání tisíců rostlin, nauka o vyvážené stravě. Těchto znalostí využívá i tradiční čínská medicína.
I-tïng stejně jako ostatní systémy duchovního poznání a rozvoje včetně tradiční čínské medicíny vede člověka k životu v pravdě a ukazuje nám důsledky toho, když se od života v pravdě odchýlíme. Strukturu lidské duše tato učení vidí takto:
,,Neomezená inteligence“ a ,,Bezpodmínečná láska“ tvoří Vyšší (pravé) Já člověka, jeho skutečnou podstatu, bytost, o níž se v Bibli píše, že byla stvořena k obrazu Božímu.
a
,,Ego“, které zahrnuje svět éterický – paměť, primitivní emoce, pudy, sexualitu, představivost, snění…., svět astrální – vyšší lidské emoce, smysl pro estetiku…., a intelekt – schopnost logicky myslet, uvažovat, analyzovat, posuzovat. Ego však může pracovat pouze s informacemi, které do něj byly vloženy. Může pracovat v prostředí pozorovatele a pozorovaného, v prostředí duality, ale za tím vším existuje proud, který nemá začátek ani konec, nezměrný pohyb, který mysl nikdy nedokáže uchopit. Smysly byly ustaveny k tomu, aby mysli přinášely informace. Tyto jsou však závislé na subjektu pozorovatele, zejména na jeho schopnostech a zkušenostech. S nimi pak pracuje ego, proto je poznání jedince omezené. Ale člověk má něco ve své duši, něco, co mu umožňuje spatřit svět skutečných věcí. To něco nazýváme vědomím ducha. Spí v každé duši a může být probuzeno otevřeností srdce a mysli. Klíčem k otevřenosti srdce a mysli je pak láska, pokora a čistota v životě, jíž lze dosáhnout modlitbou a svatým myšlením. Probuzením vědomí ducha nastává proces uzdravování, proces sebepoznání. Člověk poznává rány na své duši, dokáže je pojmenovat a pracovat s nimi. Vyléčit se, znamená zacelit rány na naší duši, v našem srdci a tím dosáhnout celistvosti s vesmírem.
Jedině tehdy když je člověk svobodný, bez toho, že by byl jakkoliv motivován strachem, závistí nebo utrpením, může být mysl přirozeně mírumilovná a klidná. Potom může vidět nejenom pravdu v každodenním životě od okamžiku k okamžiku, ale jít za veškeré vnímání, a proto zanikne pozorovatel i pozorované a dualita přestane existovat. Ale za tím vším, a nezávisle na tomto boji, této marnosti a zoufalství, existuje proud, který nemá začátek ani konec, nezměrný pohyb, který mysl nikdy nedokáže uchopit. Pravda existuje pouze tehdy, jestliže je člověk osvobozený od bolesti, úzkosti a agrese, jež naplňují jeho srdce a mysl. Když toto všechno uvidíte a když narazíte na to požehnání, jež se nazývá láska, potom pochopíte pravdu toho, co bylo řečeno.
Bezpodmínečná Láska je integrující součástí lidské duše i celé psychiky. Její nedílnou součástí je pravda a integrita. Můžeme tedy říci, že žít v pravdě znamená žít v Lásce. A to je celé poselství I-tïngu. Potíž je v tom, že stejně jako Ego nedokáže poznat vyšší pravdu, tak nedokáže pochopit ani Bezpodmínečnou Lásku. Nemůže ji uchopit, protože Bezpodmínečná Láska není z této úrovně bytí. Tuto Lásku nelze manipulovat. Je to Láska našeho Vyššího Já. Je to Kristovo vědomí. A Ježíš řekl: To království není daleko, ale člověk se smrtelnýma očima ho nemůže vidět, spočívá v srdci. Nemusíš toho krále hledat na zemi, ani na moři nebo ve vzduchu, není tam a přitom je všude. Je to Kristus Boží, je to vesmírná láska…
Lidé jsou schopni vnímat vnitřní čistotu jen do té míry, do jaké jsou oni sami čistí.
A Ježíš řekl: ,,Existuje Ticho, v němž duše může potkat Boha svého a v němž je zdroj moudrosti. A každý, kdo do něj vstoupí, je ponořen do světla a naplněn moudrostí, láskou, silou.“
Vstoupit do Ticha nám pomáhají různé meditační techniky. Meditativní mysl je tichá. Meditace rozvíjí naše hlubší vědomí.
Láska je ústředním tématem stvoření, a také spravedlivost. Můžeme v tomto smyslu mluvit o zákonech, neboť jestliže se v jakémkoliv našem chování, řeči i myšlení od Lásky odchýlíme, vytváříme tím takzvanou ,,špatnou karmu“, což ve svém důsledku znamená, že se nám to v nějaké formě vrátí, abychom pochopili, co jsme udělali špatně a poučili se do budoucna. Jinými slovy, abychom se naučili žít v Lásce a aby bylo učiněno zadost Spravedlnosti. To není nikterak nepochopitelné, vezmeme-li v úvahu, že vše ve Stvoření je vytvořeno z téže energie o různých frekvencích, skutečnost, která je známá světcům po tisíciletí, s níž ale dnes pracuje již i věda. I to, co se nám jeví jako tuhá hmota není nic jiného, než nízká frekvence energie. I myšlenky jsou forma energie. Žijeme tedy v nekonečném energetickém poli, kde vše je navzájem propojené a každá akce vyvolává příslušnou reakci. Jako jednoduchou analogii lze použít energetický systém jako je rybník. Hodíme-li do něj kámen, na jeho hladině se od místa dopadu začnou šířit soustředné vlny, které se potom vracejí zpět k místu dopadu kamene – svému zdroji. A tak je tomu i v životě. Zákon karmy souvisí s učením o reinkarnaci. Zkušenosti nesčetných lidí, kteří prošli klinickou smrtí svědčí o tom, že když duše opustí tělo, jde nejprve přímo do Světla. Není tam žádné odsuzování, jen Bezpodmínečná Láska. Člověku je promítnut celý jeho život, kdy si znovu prožije to dobré, ale i utrpení, které způsobil druhým. Poučení z toho je to, že jediné na čem v životě záleží je, kolik jsme dali druhým Lásky a co jsme se naučili. A o to jde. Abychom se z našeho života poučili a neopakovali tytéž chyby. A zkušenosti ukazují, že pokud se poučíme a pochopíme, trest už přijít nemusí. Protože zákon karmy není zamýšlen jako trest za každou cenu, ale jeho smyslem je dovést člověka k pochopení a k životu v pravdě – Lásce, ve Světle.
Náš život se v mnohém podobá státní ,,kultuře“. Jdeme s davem a ztrácíme kontakt sami se sebou. Ta největší ztráta, ztráta sama sebe může zůstat nepovšimnuta.
Co byl objeven atom víme, že každý prvek v periodické tabulce je specifickým prvkem proto, že má ve svém jádru určitý počet protonů. Takže změníme.li počet protonů v jádru atomu, přemění se v nějaký jiný prvek. Přibližně v letech 1941, 1942 prováděli tři chemikové – Anderson, Bainbridge a Sher pokusy a podařilo se jim transmutovat radioaktivní olovo ve zlato. Smyslem alchymie nebylo zlato, ale jejich vlastní vnitřní transformace, transmutací nižších forem energie na vyšší.
Tradiční čínská medicína je postavená na principech taoismu a je stará tisíce let. Legendy vážící se k její historii a k jejímu vzniku nabádají člověka dnešního světa k jejímu odmítnutí. Přesto však tradované údaje této tisícileté metody léčby v sobě obsahují příliš mnoho logických spojitostí ověřených tisíciletou praxí. Setkáváme se s teorií vyžadující hluboké znalosti, s teorií dokonale propracovanou, pocházející z dob, kdy podle vědy tak detailní ucelené znalosti o lidském organismu a jeho fungování nemohly být známy. Tato teorie do mimořádných detailů pojednává o jevech, které nejsou běžnými poznávacími metodami vůbec zjistitelné a které moderní věda začíná objevovat a potvrzovat jejich pravdivost. Po staletí se základní principy, aplikace a postupy této metody nemění a praxí se ověřuje a potvrzuje jejich správnost.
Jedná se o celostní léčebný systém, který vychází ze vzájemného propojení přírodního řádu a lidského života. Její ústřední teorií je teorie jinu a jangu a teorie pěti prvků. Za základní sílu vesmíru považuje tao, jako pralátku vesmíru, jeho prapříčinu. Smysl života vidí v následování cesty kosmických sil, tedy následování přírody, v nalezení celistvosti ducha, těla a mysli a tím dosažení celistvosti s vesmírnými energiemi a tedy i v dosažení zdraví.
Tradiční čínská medicína se vyznačuje celostním přístupem k člověku. Tento přístup je charakterizován rčením ,,Vše souvisí se vším“, tj. TČM pohlíží na jednotlivé části těla – buňky, orgány apod, ale i na duši člověka v jejich vzájemné souvislosti, tyto prvky spolu vzájemně spolupracují, jsou na sobě závislé a svými funkcemi vytváří celek. Člověk tedy není jen seznam jednotlivých částí, ale je brán v globálním pohledu jako originální organismus.
Tradiční čínská medicína mluví o SAN BAO ,, třech pokladech“ nebo ,, třech drahocennostech“ lidského života, které jsou SHEN (představuje vědomí, psychiku a ducha), Qi (představuje energii a vitalitu) a JING (představuje esenci života). Tělo (JING a QI) a duch (SHEN) se vzájemné ovlivňují, protože jsou vzájemně propojeni. Zesláblé tělo oslabuje ducha a naopak. Zdraví člověka závisí na hojnosti esence, vitality a duševní energie. Pokud jsou JING, QI a SHEN v harmonii a naplněné (hojné), pak i tělo je silné, emocionální život je pod kontrolou a člověk je zdravý tělesně i duševně. Individuální život člověka pak může být dlouhý a šťastný.
Qi je prazákladem všeho dění v člověku, ale i ve vesmíru vůbec. Jin a yang jsou její části. Jejich rovnováha a harmonie je stavem zdraví. Pokud dojde k nějaké disharmonii či blokaci nastává stav nemoci. Qi koluje v akupunkturních drahách (meridiánech), které mají vztah k orgánům v těle. Pět prvků představuje systém, kterým je osvětlováno veškeré dění. Ke každému prvku jsou přiřazeny tělesné orgány a smyslové orgány, roční doby, životní etapy, chutě, barvy, vůně, emoce, rozumové projevy atd. Jednotlivé prvky jsou spolu ve vztahu vzájemné podpory, kontroly a tlumení. Znalost těchto vztahů je velmi důležitá při stanovení diagnózy. Tradiční čínská medicína na základě znalosti vzájemných souvislostí hledá kořen nemoci, tj. hlavní, prvopočáteční příčinu onemocnění, která se nutně nemusí projevovat navenek. Takže například při potížích s očima, jako je například pálení očí, tlak za očima, červené oči, můžeme diagnostikovat jako poruchu funkce jater a léčit játra, tím ustoupí potíže s očima (pozn. neplatí plošně, je nutné vždy individuální posouzení). Dráha (meridián) jater totiž začíná uprostřed chomáčku chlupů palce u nohy, probíhá ve střední oblasti vnitřní strany dolní končetiny, spojuje se s játry a žlučníkem, vstupuje do plic, kde se spojuje s meridiánem plic a dosahuje ke tkáním oka, poté vystupuje na čelo a je ukončen na vrcholu hlavy. Takže pokud se potvrdí např. zauzlení QI jater, tj. stav, kdy energie volně nekoluje, stlačuje se, může v důsledku toho vzniknout patologická horkost, která napadá oči. Léčíme – li tedy játra, potíže s očima ustupují. Tj. léčíme-li nějaký problém, nemusíme nutně působit přímo na něj.
Metody léčby
Komplexní léčba v podobě Tradiční čínské medicíny je léčba bez vedlejších účinků, která řeší příčinu problému a ne jen důsledek. Je tedy velmi úspěšná i u nemocí, které jsou jinak označeny za ,,těžko léčitelné či neléčitelné“. V léčebných postupech dominuje fytoterapie, tedy bylinná léčba. Ostatní metody, jako je akupunktura, akupresura, tuina masáže, úprava dietetiky, cvičení atd. jsou pomocné metody, které bylinnou léčbu vhodně doplňují dle zdravotního stavu klienta a doporučení praktika. Neznamená to však, že jsou méně účinné, mnohdy na jejich využití závisí úspěšnost léčby.
Metody používané při stanovení diagnózy
Základními metodami využívanými při stanovení diagnózy jsou pozorování, naslouchání, dotazování, diagnostika jazyka a pulzu. Již pouhé pozorování člověka umožní získat mnohé důležité informace. Například člověk, který je bledý, nechce se mu ani mluvit, je skleslý, trpí nedostatkem QI (energie). Dalším dotazováním, cíleným na odhalení toho, co se děje uvnitř, získá praktik informace důležité k odhalení,,kořene“ onemocnění, tj. co je příčinou toho, že tělo nemá dostatek QI, např. při projevech nadýmání, průjmů, nechutenství může jít o oslabenou funkci sleziny, při dušnosti o omezenou rozptylovací funkci plic apod. Praktik však musí hledat další souvislosti, neboť i oslabená funkce sleziny, nemusí být ,,kořenem“, tj. příčinou onemocnění, může jít např. o játra, která neplní svoji funkci, jak mají, a funkci sleziny neregulují, jak by měly. Proto pro správné stanovení příčiny onemocnění musí praktik získat velké množství informací a tyto za pomoci analýzy, při znalosti vzájemných souvislostí, vyhodnotit. Svůj názor pak potvrdí vyšetřením pulzu a jazyka. Tradiční čínská medicína rozeznává 32 druhů pulzů v několika úrovních, různých kvalit, které odráží stav orgánů, ke kterým se vztahují. Taktéž diagnostika jazyka je velmi osvědčenou metodou, tady se nabízí české přirovnání, ,,co na srdci, to na jazyku“ (mimochodem čínská medicína považuje jazyk za vývod srdce), čínská medicína jde však dále a jazyk rozděluje na zóny příslušející jednotlivým orgánům. Sleduje nejen tělo jazyka, ale i jeho povlak. Tak například v námi uváděném příkladu při nedostatku QI je tělo jazyka bledé, oteklé a většinou má po stranách otisky zubů (pozn. pokud nejsou přítomny jiné patologie, jde vždy o individuální záležitost).
Na základě takto získaných znalostí zvolí praktik tzv. ,,strategii“ léčby. Tj. postup, jak odstranit příčinu onemocnění a její projevy. Jde vždy o individuální záležitost, tedy léčbu šitou na míru pro daného člověka jako nejlepší a nejvhodnější v daný okamžik a pro daný stav.
Základní metody léčby
Onemocnění charakterizuje čínská medicína svým obrazným způsobem jako boj mezi řádným a škodlivým. Řádným se označuje tzv. řádná QI (zhengqi), čili harmonická vitální síla, a v širším smyslu celkově vyvážený organismus. Škodlivým je škodlivá ,,neřádná“ QI (xieqi), patogenní vlivy a v organismu pak jinjangově disharmonická QI. Jelikož nemoc znamená rozklad vnitřní rovnováhy jako následek boje řádného se škodlivým, všeobecným modelem léčení jakékoliv chorobné poruchy je ,,podpořit řádné a odstranit škodlivé“, jinak řečeno – podpořit obranyschopnost a vitalitu organismu a eliminovat chorobné vlivy. K tomuto účelu odedávna slouží jako jeden z nejdůležitějších prostředků léčivé drogy. Staletí se shromažďovaly poznatky o účincích jednotlivých drog. Tradiční vědomosti a postupy jsou v současnosti předmětem výzkumů a potvrzují jejich účinek. Pro použití drog je potřeba znát jejich konkrétní vlastnosti, protože za všeobecným pojmenováním ,,škodlivost“ se v čínské medicíně skrývají zcela konkrétní, nemoc (nerovnováhu) vyvolávající vnitřní i vnější faktory, např. chlad, horkost, vlhkost, stagnace, krevní sraženiny a mnohé jiné. U léčiv je tudíž potřebné vědět, zda zahřívají nebo ochlazují, zprůchodňují či naopak zastavují apod. a těchto vlastností využít. V některých případech se využívají jednotlivé drogy samostatně, ve většině případů však ve vzájemné kombinaci, čímž se vzájemně ve svých účincích doplňují a podporují.
Akupunktura využívá znalosti akupunkturních drah (meridiánů) a jejich vztahu k jednotlivým orgánům v těle. Vnitřním drahám odpovídají dráhy vnější, které se promítají na kůži a zprostředkovávají styk organismu s vnějším světem. Zásahem na vnějších drahách prostřednictvím akupunktury můžeme přivodit změny na vnitřních orgánech, neboť porucha činnosti některého vnitřního orgánu je spojena s poruchou proudění energie v určitém meridiánu. Základem zdraví je pak harmonizace energie a jejího proudění v drahách. Obdobného principu se využívá v případě tuina masáží.
Budoucnost tradiční čínské medicíny
Čínské lékařství má pradávnou historii, stejně tak i lékopisná literatura, nazývaná termínem ,,bencao“. Tento termín, ve smyslu medicínské literatury je znám již z 1. století před n.l. a používá se v tomto smyslu až do současnosti. Tento pojem znamená i léčivo materia medika. Bencao jsou díla, která podle jistých kritérií kategorizují a charakterizují léčivé drogy rostlinného, živočišného a minerálního původu, popisují jejich původ, vlastnosti, účinky, indikace, úpravy, kombinace s jinými léčivy atd. Obsah bencao se v průběhu času neustále obohacoval, rozvíjel a doplňoval o nové poznatky. Čínská farmakologie má historii samozřejmě ještě mnohem delší, o tom jsou dochovány záznamy v různých historických dokumentech nelékařské povahy. V současnosti se tradiční lékařství a v rámci něj i farmakologie těší plné podpoře příslušných státních orgánů v Číně. Institucionálně je na stejné úrovni jako medicína moderní a je regulérním oborem vysokoškolského studia. Byla založena Akademie tradiční čínské medicíny jakožto výzkumné pracoviště pro jednotlivé disciplíny čínského lékařství. Dominují tendence kombinovat tyto tradiční metody léčení s moderní medicínou.
V současnosti je zaznamenán nárůst zájmu o tuto metodu léčení i u západní civilizace a u nás. Důvody jsou prosté, její výsledky jsou prověřeny tisíciletými zkušenostmi, tato medicína má dlouhotrvající tradici, otestovala velký rozsah populace a má prokazatelné výsledky.
TČM lze využívat jako metodu preventivní k podpoře zdraví, v době kdy ještě nemoc diagnostikována není. Je i jemnou metodou vhodnou pro děti a starší pacienty. Zároveň je TČM účinná i v léčbě již rozvinutých nemocí a poruch. S léčbou samotnou jde vždy ruku v ruce dietetické poradenství a poradenství v režimových opatřeních tak, aby klient získal návod, jak si své zdraví dlouhodobě udržet.
Tato kniha má sloužit jako návod k udržení zdraví. Zdraví a nemoc nejsou jen bílá a černá. Život je duha barev, kdy člověk neustále balancuje mezi zdravím a nemocí. Jde tedy o to pochopit, jaké okolnosti nás každodenně ovlivňují a naučit se žít s nimi v souladu. Kniha má naučit čtenáře žít v souladu s konstelací věcí a vlastní přirozeností, dovést jej na cestu sebepoznávání a sebezušlechťování.
Toto starověké učení objasňuje základní principy a mechanismy chodu celého světa. Podle něho svět je tvořen z čchi, prapůvodní substance – energie, skládající se ze dvou protikladných, avšak v sobě obsažených a spojených složek – jin a jangu. Vlastnosti jin a jangu a zákonitosti jejich vzájemných vztahů proto předurčují chování všech věcí a jevů, a tedy kromě jiného představují i podstatu zdraví, resp. nemocí. Pět prvků – dřevo, oheň, zem, kov a voda – jsou počátečním rozrůzněním původně jednolité čchi, z něhož působením vztahů vzájemného rození a ovládání mezi zmíněnými prvky vznikají všechny další bezpočetné formy bytí. V člověku ztělesněním pěti prvků je pět orgánů cang – játra, srdce, slezina, plíce a ledviny. Ty řídí chod jeho mikrosvěta, obdobně jako v makrokosmu jeho chod řídí jejich původci. Pochopení všeobecných zákonitostí jin-jangu a pěti prvků umožňuje chápat i podstatu činnosti jednoho z jejich konkrétních výtvorů – člověka a jeho organismu, a proto toto učení představuje základní osnovu teorie čínské medicíny, z níž vyrůstají všechny další už speciálně zaměřené disciplíny:
Učení o vnitřních orgánech – zabývá se činnostmi a funkcemi jednotlivých orgánů lidského těla. Podle původu a určitých typických vlastností rozděluje vnitřní orgány na tři skupiny – na pět orgánů cang, šest orgánů fu, a na zvláštní orgány fu. Podstatou tohoto učení je, že vedle výkladu o každém orgánu zvlášť především objasňuje jejich vzájemné vztahy, vzájemnou funkční podmíněnost a navíc jejich propojenost s vnějším prostředím.
Učení o čchi, krvi a tělních tekutinách – objasňuje původ, tvorbu, funkci a vzájemné vztahy těchto pro život nepostradatelných součástí organismu, a dále jejich spojitosti s vnitřními orgány, jelikož na jedné straně jsou jejich produktem, a současně na druhé straně i nevyhnutelným materiálním základem pro chod funkcí orgánů.
Učení o síti drah – vysvětluje systém drah oběhu čchi, funkce jednotlivých drah, jejich spojitosti s orgány, a také odraz chorobných poruch na jejich funkčnost. Čínská medicína považuje dráhy čchi za přirozenou součást lidského těla, vytvářejí síť, jíž je organismus propojen funkčně, informačně, živinami, fyziologicky i patologicky. Jako takové jsou životně důležité a je jim proto věnována patřičná pozornost.
Učení o příčinách vzniku onemocnění – zabývá se vnitřními i vnějšími faktory, které způsobují vznik chorobného stavu, vysvětluje, jakými mechanismy působí na narušení zdraví a popisuje charakteristické příznaky, jimiž se jednotlivé patogenní činitelé projevují.
Učení o mechanismu nemocí – tato disciplína, patogeneze, objasňuje zákonitosti vzniku, vývoje a proměn nemocí. Popisuje jednotlivé typy hlavních chorobných disharmonií, což jsou z hlediska čínské medicíny především stavy disharmonie čchi, a dále vysvětluje mechanismy a důsledky jejich působení v lidském organismu.
Metody vyšetřování – tato disciplína se zabývá metodami shromažďování informací potřebných ke stanovení diagnózy. Hlavním postupem je čtvero vyšetření – zrakem, sluchem, dotazováním a palpací, přičemž zvláštní pozornost je věnována zkoumání vzhledu jazyka a charakteru pulzu.
Rozlišovací diagnostika – představuje proces vyhodnocování a utříďování informací o nemoci, jež byly získány prostřednictvím čtvera vyšetření. Na základě znalostí vnitřních i vnějších vztahů lidského těla, jakož i jejich normálních anebo chorobných projevů, se rozlišením příznaků určuje příčina nemocí a následně i metoda léčby.
Prevence a zásady léčby – tato část teorie čínské medicíny objasňuje zásady prevence a všeobecné principy a postupy léčby. Hlavní zásadou prevence je ,,nemoc léčit, dokud ještě ani nevznikla“, a v případě onemocnění včas zabránit jeho zhoršení. Principy léčby směřují k obnově vnitřní harmonie organismu a posílení jeho přirozené obranyschopnosti, přičemž je plně respektována individualita každé nemoci a každého jednotlivce zvlášť.
Z výše uvedeného je zřejmé, že základní teorie tradiční čínské medicíny představuje ohromnou sumu vědomostí.
